“Napíšu-li esej, lidi to nezajímá. Jde-li o román, najednou tomu věnují větší pozornost.,” svěřil se Umberto Eco v květnu v rozhovoru pro deník l’Humanité. Od šedesátých let napsal mnoho esejů a článků o chybách, které dělají tištěná média, zapojil se do mnoha polemik. Teď o tom konečně napsal román.V Nultém čísle se vrací Ecovo oblíbené prostředí redakce. Ztroskotaný nájemný spisovatel připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek, jehož cílem je spíš vydírat, než informovat. Zaplete se přitom do šíleného příběhu, v němž hraje roli mrtvola lži-Mussoliniho, vražda papeže Jana Pavla I., Rudé brigády, CIA, mafie a houfy spiklenců.
Eco vykresluje temná zákoutí jiného Milána, než jaké znají turisté; zde se v temných uličkách vraždí a neopravené pozůstatky bombardování mezi ruinami římských památek navozují obskurní představy. Příběh z roku 1992, v němž splývá historie s paranoiou, má kořeny v druhé světové válce a jeho výhonky zasahují až do naší doby, jejíž manipulace a falzifikace veřejného mínění předjímá.
Umberto Eco v rozhovoru pro l’Humanité dále říká: “Chtěl jsem vtipným způsobem zachytit podprůměrnost novinářů. Navíc spoustu vad najdeme i v kvalitním tisku.. Proč žurnalistika sklouzává čím dál více k užívání takových metod? Kvůli krizi, kterou prochází a jejíž počátek sahá až ke vzniku televize. Televize je schopná sdělit ještě večer to, o čem tisk napíše až zítra ráno. Zdálo se, že deníky zaniknou, ale místo toho se z nich staly „týdeníky“. Když se objevila televize, noviny měly osm až dvanáct stran. Dnes mají okolo šedesáti. Ve chvíli, kdy deníky zjistily, že již nemají o čem psát, navýšily počet stran o komentáře, analýzy nebo prostě drby. Krize žurnalistiky je celosvětová. Odtud vznik příloh s analýzami a reportážemi, které mohou být připraveny týden předem. To je výsledek úsilí deníků vyhnout se hrozícímu zániku.”
Rok 1992, v němž se román odehrává, zvolil Umberto Eco záměrně. Tehdy byla v Itálii spuštěna velká protikorupční akce “Čisté ruce”, každý tehdy věřil, že se všechno změní. O dva roky pozdějí přišel Berlusconi a nejen, že se nic nezměnilo, ale situace se ještě zhoršila. Výrazná dějová linie se vrací k postavě Mussoliniho, která je v Itálii stále živá, zvláště poté, co právě Berlusconi pustil fašistiké skupinky do vlády. Umberto Eco je sám zajímavě osobně spojen s okolnostmi Mussoliniho smrti. Po válce se spřátelil s Pedrem, partyzánem, který Mussoliniho zatkl. Plukovník Valerio, vlastním jménem Walter Audisio, který Mussoliniho zabil, se narodil ve stejném městě jako Eco. Ale v románě postavu Mussoliniho použil hlavně proto, že chtěl podle svých slov zkonstruovat spiknutí na základě tak nepravděpodobného příběhu, že by mu nevěřil ani ten nejhloupější z čtenářů (“Přestože se vždycky najde někdo, kdo je dostatečně hloupý na to, aby věřil konspiračním teoriím.”).
Vydalo Argo v překladu Anežky Charvátové.
