Tento zelený likér je opředen mnoha pověstmi a báchorkami a je považován za důležitou součást tvorby mnoha umělců. Absint byl inspirací, ale také zkázou malířů zvučných jmen, například Toulouse-Lautrec, který se vždy snažil vyzkoušet sám na sobě všechny neřesti, které byly náměty jeho děl. Jeho nejoblíbenější koktejl se jmenoval „zemětřesení“ a šlo o směs koňaku a absintu. Bohužel zemřel jako notorický alkoholik ve věku 37 let.
Stejně jako Toulouse-Lautrec byl i Van Gogh silný alkoholik. Jeho přítel Paul Gauguin o tom napsal: „Šli jsme do café a on hned objednal absint. A najednou z ničeho nic mi hodil na hlavu skleničku i s obsahem. Naštěstí jsem se jí stihl vyhnout, ale hned poté jsem odešel. Později večer jsem šel po ulici na procházku a náhle jsem uslyšel za sebou kroky. Otočil jsem se a uviděl jsem Vincenta, který se ke mně rychle blížil – v ruce měl břitvu. Musel na něj zapůsobit můj silný pohled, protože se zastavil, sklopil hlavu, otočil se a beze slova odešel.“
Narozdíl od Van Gogha či Toulouse-Lautreca nebyl například slavný španělský malíř Pablo Picasso na alkoholu závislý. Přesto namaloval spoustu obrazů inspirovaných absintem, jako například Harlekýn a jeho přítelkyně, kde najdete sklenku absintu v modrém tónu.
Co víme z historie
Čím to, že se tento nápoj, původně určený k léčbě malárie a žaludečních nevolností a špatného zažívání, stal téměř „smrtící epidemií“ mezi umělci a jeho výroba musela být na začátku 20. století zakázána? Pojďme se podívat trochu do historie.
Absint proti žloutence a revmatismu
Co se týče dějinného vývoje absintu, prý již Hippokrates absint doporučoval proti žloutence a revmatismu. Avšak tento absint se od likéru, který přivedl do blázince Toulouse Lautreca, výrazně lišil. Jednalo se asi jen o listy pelyňku macerované ve víně nebo lihu. Samo slovo absint je pravděpodobně odvozeno z řeckého výrazu pro cizopasníka jménem „apsinthion“, což znamená „nepitný“, zřejmě kvůli jeho hořké chuti. Pythagoras doporučoval pelyněk namáčený ve víně jako pomocný prostředek při porodu. Během staletí však pelyňkové nápoje přestaly být pouze hořkým lékem.
Kde se vzal
Kolébkou absintu je švýcarské město Couvet v Traverském údolí. V druhé polovině 18. století se tu připravoval jako místní bylinná specialita. Nebýt napoleonských válek, asi by se nikdy nerozšířil po celé Evropě a posléze i dál, ale tak už to většinou bývá – vojáci putující do dálných zemí jsou nositeli zkázy, ale i pokroku. Francouzští vojáci rozšířili absint po celé Evropě. Díky výrazné aromatičnosti jej bylo možno vyrábět i z nekvalitních surovin a prodávat ho za nízkou cenu. Ve Francii se začal šířit tzv. absintismus, onemocnění náruživých pijáků, které se projevovalo jako alkoholismus: třesem, svěděním, křečemi, ztíženým myšlením, klesáním inteligence, nespavostí, děsivými halucinacemi a epileptickými záchvaty.
Absint, jak jej známe dnes, byl údajně vynalezen v roce 1792 extravagantním francouzským lékařem jménem Pierre Ordinaire, který uprchnul před francouzskou revolucí a usadil se v Couvet, malé vesničce v západním Švýcarsku. Při svých pravidelných vyjížďkách na koni prý objevil rostlinu Artemisia absinthium, která tu divoce rostla. Jako většina venkovských lékařů si připravoval své vlastní léky a protože byl obeznámen s použitím absintu ve starověku, začal s ním experimentovat.
Součástí jeho receptu byl pravděpodobně pelyněk, anýz (Pimpinella anisum), yzop lékařský (Hyssopus officinalis), dobromysl krátká (Dictamnus albus), kosatec (Acorus calamus), meduňka a různá množství koriandru, rozrazilu, heřmánku, petržele a dokonce prý špenátu. Zkušební elixír číslo 136, vzniklý při výrobě šestnáctého litru, si ve městě získal popularitu jako všelék a brzy dostal přezdívku Zelená víla. Když doktor umíral, pravděpodobně přenechal svůj tajný recept dvěma sestrám z Couvet, které jej poté přenechaly francouzskému majoru Dubiedovi, jehož zeť se jmenoval Pernod. Zbytek už asi znáte.
Zákaz výroby absintu
Koncem 19. století nezávislé lihovary vyráběly absint ze sušených listů pelyňku namáčených ve stejném podílu malvazového vína a „třikrát destilované pálenky“. Suroviny pro jeho výrobu nebyly drahé, a proto bylo možno jej prodávat za čím dál nižší cenu. Díky této nízké ceně však přestává být absint nápojem bohatších středních vrstev a uměleckých kruhů a začínají ho konzumovat ti nejchudší.
Především dělníci se scházejí každý večer v hospodách, a aby zapomněli na bídu každodenního života, pijí absint. Právě v této době začíná ve vládnoucích kruzích vznikat opozice proti absintu, který se stává symbolem alkoholismu a rozkladu společnosti – Národní sdružení proti alkoholismu, které si klade za cíl uzákonit zákaz absintu, a to z důvodu, že „absint dělá z lidí dementy a kriminálníky, způsobuje epilepsii a tuberkulózu, z mužů dělá zuřivá zvířata a z žen mučednice“. Zákaz absintu bylo ale těžké prosadit, jelikož po celé Francii existovalo mnoho továren na jeho výrobu a stát měl z prodeje také nemalé příjmy. V roce 1915 se přece jen podařilo absint zakázat.
Dnes už si tento nápoj se sedmdesáti procenty alkoholu můžete vychutnat po libosti a dle vlastní chuti se zařadit mezi „uznávané umělecké dementy a kriminálníky a zuřivá zvířata“. Možná, že začnete i malovat.
Chcete-li trochu ubrat na síle, zkuste absint zředit v koktejlu:
Ladies Cocktail
4,5 cl blended whisky
trochu absintu nebo anýzovky
doušek bitteru
Dobře promícháme s ledem, nalijeme do vysoké sklenice a podáváme ozdobené kouskem ananasu.
London Fog
4,5 cl ginu
0,7 cl absintu
Protřepejte a nalijte do vysoké koktejlové sklenice. Pokud jich vypijete víc, mlhu uvidíte určitě.
