Výchova je věcí obou rodičů a dnes už je otcovská role dostatečně emancipovaná na to, abychom se nemohli vymlouvat, že za výchovu našeho dítěte je zodpovědná jeho matka. Tátové by se měli do výchovy zapojovat stejnou měrou a s partnerkou o tom dostatečně komunikovat.
Drsňák nebo měkota?
A proč by měla stát otázka zrovna tak extrémně? Táta by měl být především spravedlivý a snažit se najít ke každému dítěti cestu. Pokud máte jedináčka, nebude problém zahrnout jej veškerou láskou a pozorností, o niž se nemusí s nikým dělit. Jen ale pozor, protože všeho moc škodí. Rodiče někdy samou láskou nedopřejí dítěti možnost poznání skutečného světa. Vyrůstání „pod skleněným poklopem“, kam neproniknou žádné nebezpečné věci ani se dítě nesetká s nepříjemnými lidmi, sehrává ve výchově dětí neblahou roli. Dítko není připraveno čelit nástrahám běžného života, což mu v konečném důsledku škodí ještě víc.
Také se říká, že pečující otec by mohl ztratit autoritu, protože v „ženských“ rolích prostě působí zšenštile. Tento předsudek už vyvrací sama přítomnost, v níž se tátové starají o děti docela běžně a zatím se nezdá, že by tím jejich otcovská váha nějak utrpěla. Tradiční pojetí hrdého otcovského vzoru, který je nesmiřitelný k problémům a prohřeškům, vše zařídí a každého přemůže, to už dnes dětem zdaleka tolik neimponuje. Chtějí tátu, který s nimi tráví čas, věnuje se jim a zajímají ho jejich problémy a starosti.
Nemusíte „utužovat morálku“
Role matky je vnímána v souvislosti s laskavou náručí, v níž je dítě bezpodmínečně přijato bez ohledu na cokoliv. Naproti tomu tátu jsme si zvykli považovat za toho, kdo drží morálku na uzdě, vyžaduje disciplínu a „moc se s dětmi nemaže“. Tento stereotyp už je dobrý snad jen do filmů pro pamětníky, kde se s takovým otcem setkáte velmi často. Dnešní táta je férový, ale chápavý. Nepřikazuje, ale motivuje. Asi to chce víc energie a někdy i sebezapření, výsledky se ale dostaví v podobě potomka přístupnějšího dohodě. Zdá se, že máte na výchovu (a svou roli v ní) jiný názor než vaše partnerka? Promluvte si o tom.
Zdá se vám, že mu nerozumíte?
Pokud se chcete do výchovy svého dítěte zapojit hned od narození (a je to ideální, protože tak k sobě budete mít nejblíž), měli byste pochopit pár základních principů. Například proč dítě zdánlivě bezdůvodně pláče a proč je někdy pláč neutišitelný. Ani sebesvědomitější otec, který o dítě každodenně pečuje, nemusí být totiž v tišení pláče úspěšný, pokud se dostaví separační úzkost. Oč jde? Jakmile si kojenec začne uvědomovat, že matka odchází, a přitom ještě nedokáže pochopit dočasnost této změny, snaží se pláčem matku přivolat zpět.
Bude se to zlepšovat, jakmile si zvykne na fakt, že o ně pečuje i jiný člověk, který je mu od narození blízký. Určitě ale bude potřebovat nějaký čas na to, aby si zvykl. Pokud se „náhradní matka“ osvědčí, bude to čím dál lepší a dítko trochu oslabí svou pevnou vazbu na maminku. Spokojí se s náhradním pečovatelem, pokud s ním bude všechno probíhat podobně jako s matkou. Nepříliš dlouho trvající odloučení tak není dítěti na škodu, vlastně mu tak trochu pomáhá se od matky odpoutat v pozdější době, cca mezi 2. a 3. rokem, kdy si začne uvědomovat svou vlastní osobnost.
Když se naučíte rozpoznávat dětské signály už v kojeneckém věku, budete k sobě s batoletem hledat cestu a vztahy mnohem snáz. Tady je pár triků, které obvykle zafungují. Miminka jsou stejná jako dospělí – mají své nálady, něco je jim příjemné a něco zase nesnášejí. Vyplatí se, když umíte poznat, jestli je mrňous hladový, rozmrzelý, nudí se, je unavený, má něco v plenkách nebo se mu chce spát. Když si mohutně mne oční víčka, tak se mu zpravidla chce spát, pokud mu tedy něco nespadlo do oka. Mlaskání a olizování pusinky zase nejspíš znamená – koukejte mi dát něco k jídlu. Přitahování nožiček k bříšku, zarudlý obličej a usedavý pláč, to je nejspíš kolika. Utišit dítě se tudíž asi hned tak nepodaří, proto je nutné obrnit se trpělivostí, houpat mimčo v náručí, hopsat s dítětem na gymnastickém míči, podržet v tzv. klubíčku nebo na tygříka. Není to těžké – chce to jen cvik. A to by pro správného moderního tátu neměl být žádný problém.
Text a foto: Romana Černá
