Fóbie, neboli úzkostná porucha spojená s chorobným strachem, není ničím zvláštním. Většina z nás se něčeho bojí, někdy jsou to ale zcela neškodné věci. Podle Wikipedie existuje víc než 500 různých fóbií. Mezi nejčastější patří strach ze zvířat, hodně lidí má ale také strach z výšek. I když si uvědomujeme, že strach není ničím opodstatněný, stejně ho nedokážeme potlačit.
Z nedávného výzkumu vyplývá, že až každý druhý Čech má nepřiměřený strach z některých věcí či situací ve svém životě. Mezi úplně nejčastější patří fobie ze zvířat. Nejvíce Čechů se bojí pavouků, hadů či myší. Na druhé příčce je pak strach z výšky, kterým trpí okolo 14 procent lidí. Třináct procent Čechů zažívá klaustrofobii neboli strach ze stísněných prostor. Ačkoliv se odborníci úplně neshodují v tom, kdy fobie a strachy vznikají, panuje názor, že za bezdůvodnou paniku mohou nepříjemné vzpomínky a zážitky z dětství. Výzkumy také upozorňují, že pokud rodič trpí dlouhodobě určitou fobií, jeho děti mají mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že se budou stejné věci či situace obávat také. Nejde ale o dědičnost, spíše o naučenou reakci.
Okolí mnohdy nemá pro fobii příliš pochopení a dotyčného podezřívá ze zbytečné hysterie či snahy na sebe upozornit. U většiny lidí se ale kromě nepříjemných myšlenek spouští i automatické fyziologické reakce. Může dojít k celkové paralýze, kdy se ochromený člověk není schopný vůbec pohnout ani komunikovat. Neobvyklé není ani silné bušení srdce, pocení, zrychlené dýchání či závratě. Tělo totiž reaguje na podnět stejně jako na život ohrožující situace. V danou chvíli nerozlišuje, zda je před ním jedovatá tarantule, či malý neškodný pavouček.
Právě nepříjemné tělesné i mentální reakce mohou lidem s úzkostnými poruchami velmi znepříjemňovat život. Protože obvykle nechtějí opakovaně takovým stavům čelit, vědomě se nepříjemným situacím vyhýbají. To je ale přitom v rozporu s jednou z metod léčby fóbií, totiž expoziční terapie. Ta spočívá ve vystavování dotyčného situacím, jichž se tolik obává. Lidé trpící fobiemi si začínají uvědomovat, že mohou své reakce regulovat. Získávají od problému odstup a strach postupně potlačují. Například u arachnofobie tak klient podstupující terapii prvně dostává pouze obrázky pavouků. Následně si představuje, jaké to je vidět pavouka v domácnosti nebo ho cítit na své kůži. V poslední fázi pak nacvičuje přikládání živých pavouků na tělo. Některé české zoologické zahrady dokonce pořádají akce, kde se fobie z různých zvířat snaží u lidí zmírňovat a umožňují se plazů, myší či různých pavouků pod odborným dohledem dotknout.
V případě strachu z nečistot, špíny či mikrobů (takzvané myzofobie či germofobie) je naopak důležité přerušit rituály zmírňující úzkost. Lidé trpící těmito fobiemi mají totiž tendenci umývat si neustále ruce či dezinfikovat dům. Důležité je ale nepodlehnout nutkání provést tento rituál a postupně snižovat nároky na čistotu. Terapeuti proto doporučují sepsat si seznam míst a situací, které vyvolávají paniku, jako jsou například veřejné záchody, čekárna u lékaře či kontejnery před domem. Následně je opět potřeba se vědomě do těchto situací dostávat, uvědomovat si své pocity a snažit se nepodlehnout obvyklé reakci. Vyplatí se psát si své pocity a na škále od 1 do 10 hodnotit, jak nepříjemný zážitek byl. Změny v tomto případě obvykle nejsou tak rychlé, a je proto dobré mít své úspěchy zaznamenané. Samozřejmě nejde o to přestat uklízet domov nebo se úplně přestat mýt, lidé se musí pouze naučit úzkost tolerovat, najít zdravou míru a nenechat si obsedantními myšlenkami diktovat život. Zajímavou zkušenost s překonáváním fóbií má i Martin Dlouhý ze společnosti Jump-Tandem: „Míváme tu lidi, kteří mají hrůzu z výšek. Když se ale odhodlají a podstoupí třeba tandemový seskok, obvykle přichází obrovská úleva. Přežili bez úhony to, čeho se celý život tak báli. Mnohdy jim to dodá celkové sebevědomí a chuť podnikat nové věci,“ potvrzuje.
